Jdi na obsah Jdi na menu
 


DOBROPŘEJ

29. 11. 2012

První dějství

 

První obraz

 

 

Scéna je úplně prázdná, protože budeme zřejmě „na konci světa“. Na scéně je pouze tulák... a malý brouček.

 

Tulák a brouk Dobropřej. Tulák dojde doprostřed scény a rozhlíží se kolem.

 

Tulák: (je na něm vidět únava, však je také už starý a hodně se po světě nachodil)

Podívej, asi budeme na konci světa.

 

Brouk Dobropřej: (není ho vidět, mluví z tulákova tlumoku) Ten může být všude, země je přece kulatá.

 

Tulák: (usedne do trávy a povzdychne si) Už jsem se nachodil po světě dost. Nejlepší by bylo už nikam nejít.

 

Brouk Dobropřej: Co je s tebou?

 

Tulák: Jsem dost unavený... A přemýslím...

 

Brouk Dobropřej: A co děláš, když přemýšlíš?

 

Tulák: Sedím, jako třeba teď a kladu si otázky.

 

Brouk Dobropřej: Hm, a jaké například?

 

Tulák: (unaveně, až lhostejně) K čemu jsem na světě a proč po něm pobíhám sem a tam, ze země do země, od města k městu, od vesnice k vesnici? Co mám? Vlastně jen tenhle kabát a kalhoty, klobouk na hlavě a tlumok, ve kterém přebýváš jenom ty. Jen zřídka tam přebývá i něco dobrého k zakousnutí.

 

Brouk Dobropřej: (trochu ironicky) Hm...

 

Tulák: (nepostřehne) Co je vlastně správné a co ne? Co mám ještě udělat?

 

Brouk Dobropřej: Prosím tě, na takové otázky si přece dokáže odpovědět každé dítě. Proč jsi tady... No přece abys byl šťastný a druhým štěstí nosil! (a vyleze z tlumoku tulakovi na ruku)

 

Tulák: (k broukovi) Když ono to s tím štěstím nebude tak jednoduché. Vždyť šťastný chce být přece každý na světě! A jak to pak dopadá? Málokdo v tomhle umění něčeho dosáhne. Pořád o tom přemýšlím jako ti filozofové.

 

Brouk Dobropřej: A na co přišli ti filozofové?

 

Tulák: (váhavě) No, jejich názory se vlastně - liší. Myslím, že našli jakousi cestu, jak se na štěstí ptát...

 

Brouk Dobropřej: No to tedy vymysleli věc! Mají uzel na hlavě, všichni páni myslitelé. Jenom myšlením se ke štěstí nedojde. Od toho je život! Jsou otázky, na které ti dá odpovědi jenom život. A ještě jedno ti řeknu, čím správný život začíná. Správný život začíná správnými přáními. Kdo umí mít přání, ten se ještě nevzdal naděje. A naděje, ta dokáže všecko. Něco si, tuláku můj milý, přej. Vezmi mě do dlaní a přej si něco z hloubi své duše. No tak, do toho!

 

(tulák drží brouka Dobropřeje v dlaních, ale nemůže si vzpomenout na žádné své přání)

 

Brouk Dobropřej: No tak do toho! Jak dlouho ti to bude ještě trvat?

 

Tulák: Co ty tak víš o světě, broučku! Všechna ta krásná přání jsou překřičená těmi zlými. Mít moc, peníze a ovládat. A pro tahle zlá přání i zabíjet. Jo, broučku, nežijeme v žádném ráji!

 

Brouk Dobropřej: Ale ale, tuláčku můj milý, věrný, ráj je v nás samotných. Jenom ho většina z lidí nechce. Spokojí se s polovičatostmi, místo toho, aby si hluboce a vášnivě přáli celé štěstí. Každý člověk by mohl dostat to, co si z hloubi duše přeje.

 

(Smráká se. Tulák se uvelebí a pod hlavu si dá svůj tlumok. Brouka Dobropřeje hřeje ve svých dlaních. Usíná.)

 

Tulák: Dobrou noc.

 

Brouk Dobropřej: Dobrou noc a ať se ti zdá krásný sen.

 

 

 

Druhý obraz

 

Je opět den. Tulák a jeho brouk Dobropřej pokračují v putování světem

 

Tulák: To je zvláštní, tenhle krásný kraj s tímto kouzelným údolím, na jehož dně se větví dvě cesty, se mi zdál dnes v noci ve snu. A u rozcestí seděla mladá pasačka ovcí...

 

Brouk Dobropřej: Pořádně se podívej, třeba tam sedí.

 

Tulák: Víš přece, že už mi zrak tolik neslouží. Sejdeme níž. Ale myslím, že tam nikdo sedět nebude a údolí a rozcestí je jen náhoda.

 

Brouk Dobropřej: Tuláku, proč by to tak nemohlo být? Něco mi říká, že si to uvnitř vroucně přeješ.

 

Tulák: To není možné, ona tam sedí! Ta malá pasačka tam skutečně sedí. 

 

(A podívá se radostně na své rameno, kde mu sedí brouk Dobropřej.)

 

Brouk Dobropřej: Podívej se na svůj kabát. Něco ti na něm uvízlo.

 

Tulák: To je přece slavičí pírko. Slavičí zpěv mám moc rád. Takové malé peříčko, skoro není poznat. Slaboučké chmíříčko, ale tak rozkošné. Hned se mi vybaví nádherný slavičí zpěv. Aspoň nepřijdu k té dívence s prázdnou. Dám jí ho. Třeba má také slavíčí zpívání ráda.

 

(Dojdou na rozcestí k pasačce.)

 

Pasačka: Dobrý den, pane. Je hezké potkat se s člověkem, který má úsměv na tváři.

 

Tulák: Rád se na milé lidi usmívám. A ty jsi miloučká. Podívej, něco jsem ti přinesl a chci ti to dát.

 

Pasačka: Jéje, slavičí pírko! Tos mi přinesl veliké štěstí, dědo! Ale odkud víš, že mám slavíka ráda? Každou noc sedím u ohně a čekám, až bude zpívat. Jak to, že tě napadlo něco mi darovat – a právě to, co je mi tak milé? Vždyť mě přece vůbec neznáš?

 

Tulák: Milá pasačko, darovat obšťastňuje. Když daruješ a uhodněš přání, to obšťastňuje dvojnásob; trojnásob pak obšťastňuje, když se v obdarovaném vzbudí vděčnost. A krom toho se moc hodí mít přítele, který umí člověku ukázat cestu.

 

Pasačka: Posaď se tu na chvíli se mnou a já ti ráda cestu ukážu. Buď mi hostem a vezmi si chléb s ovčím sýrem a mléko. (Rozprostírá na zem bílé plátno a na něj klade pohoštění.)

 

Tulák: (Nabídne si pohoštění) Pověz mi, kterou cestou bych se měl vydat.

 

Pasačka: Ta levá vede k nám do Šťastlivecka. Pravá pak do země, které tu jinak neřekneme než Nešťastnicko.

 

Tulák: Povez mi něco o té nešťastné zemi. To mě zajímá.

 

Pasačka: Je to skutečně země nešťastná a lidé, kteří v ní žijí budou nešťatnými lidmi. Kdysi, to už je dávno, já sama jsem to slyšela vyprávět od své babičky a té to zas vyprávěla její babička, nebyly mezi našimi zeměmi žádné hranice. Cestovalo se sem a tam a byli jsme přátelé. Ti na druhé straně byli sice jinačí než my, ale nikoho nenapadlo, aby naši a jejich zem srovnával. Jednou se tam muselo něco stát. Návštěv do naší země bylo stále míń a míň, lidé z druhé strany se začali mračit a už nebyli tak milí a přívětiví jako předtím. Několik lidí z naší země se tam bylo podívat, a když se vrátili, jen kroutili hlavami a říkali, jak je tam přijali chladně a dívali se na ně podezřívavě. No a tak se lidem z druhé země začalo říkat nešťastníci a nám šťastlivci. A té zemi pak Nešťastnicko. Nakonec přišli vojáci z Nešťastnicka a postavili závoru a zatloukli do země tabuli z názvem své země – Nešťastnicko. Dívali se tak zlověstně, že nikdo od nás nic nenamítal a začali jsme to brát tak, jak to je. Už ani nevíme, co s lidmi z Nešťastnicka je a lidé tady ve Šťastlivecku, jak jsme naší zemi začali říkat, už ani nevědí, že nějací lidé za tou závorou žijí. Je to přece jen už dávno. Poslyš, dědo, jak se tak na tebe dívám, že ty se chceš vydat tou cestou, co vede vlevo? Jen málokdo se po ní dal za tu dobu, co tady pasu tyhle ovečky.

 

Tulák: (spíše pro sebe.) Ničím nedokážeš zmnožit štěstí šťastného, ale úsměvem můžeš proměnit neštěstí nešťastného. (A už nahlas) Půjdu tam.

 

Pasačka: Já mám o tebe takový strach, dědo. Jestli se tam vypravíš, může tě stihnout neštěstí. Možná se ti stane něco zlého nebo tě zatknou! Nešťastní lidé jsou nebezpeční.

 

Tulák: To je možné, ale já mám s sebou přítele a ten na mě bude dávat pozor. Podívej!

 

Pasačka: Jé, brouček!

 

Tulák: Není to obyčejný brouk. Je to brouk Dobropřej. Musíš si ho schovat do dlaní, od srdce ho zahřívat a pak si smíš přát, co si přeješ zhloubi srdce.

 

Pasačka: Tak mi ho dej, já vím, co si přeju! (Vezme brouka nejdříve dychtivě, pak ale něžně do dlaní a zavře oči. Po chvíli je pomalu a s úsměvem otevře)

 

Tulák: (Vezme si něžně broučka zpět a dá si ho do tlumoku) Buď tu sbohem a nashledanou!

 

Pasačka: Počkej, vezmi si tady ještě na cestu chleba a kousek ovčího sýra. (podává mu chleba a sýr) A teď nashledanou! (Dívá se, než zajde)

 

 

Třetí obraz

 

 

Na opuštěné cestě závora a strážní budka. U ní jeden strážník.

 

Strážník: Stůj! Ani krok dál. Nevidíš, že je tady závora?

 

Tulák: Já taky zatím dál jít nechci. Jdu...

 

Strážník: Jsi nepřítel? Určitě jsi nepřítel. Takového, jako jsi ty, poznám na sto kroků. Ani se nehni!

 

Tulák: Nemusíš, příteli, na mě tak zhurta. Chci si s tebou posedět a povyprávět, než se vydám dál.

 

Strážník: Já nejsem žádnej tvůj přítel. Jak můžu bejt tvůj přítel, když ty jsi můj nepřítel?

 

Tulák: Ale já jsem tvůj přítel. Přicházím v dobrém a chci ti nabídnout kousek chleba a dobrý ovčí sýr, který mi dala jenda hodná pasačka, co mi vyprávěla o tvé zemi.

 

Strážník: Ha, tak někdo ti vykládal o naší zemi? No to jsem teda zvědav, co ti o ní navykládal. Jak se jmenuje ta osoba, kde bydlí, jaký má věk, co dělá, zvláštní znamení... Honem, vyklop to, nebo...

 

Tulák: Jak jsem říkal, je to pasačka ovcí, proto mi taky dala ovčí sýr, o který se chci s tebou rozdělit. Je to líbezné stvoření. A bývá tam, kde si to moc přeješ. A jaké má zvláštní znamení? Být hodný, milý a laskavý, není nějaké zvláštní znamení, ale jestli chceš, je tedy milá a laskavá.

 

Strážník: To jsou jen řečičky. Balamutíš mě tady a mezi tím ta podezřelá osoba, ta podvratnice a pomlouvačka prchá před spravedlností.

 

Tulák: Jsi ty ale divný člověk. Nic o té pasačce nevíš a už jí máš za nepřítele.

 

Strážník: A ty jsi taky nepřítel! Teď jsem tě odhalil. Zastáváš se jí a jistě si ji taky někam sám ukryl. Každý je nepřítel, když pomlouvá naši zemi a našeho pana krále.

 

Tulák: Aha, tak vám vládne král, to jsem nevěděl. Pověz mi ještě něco o své zemi a svém králi. A tady si konečně vem kousek chleba a ovčí sýr.

 

Strážník: Tak ty nejsi nepřítel?

 

Tulák: Vypadám snad na něj.

 

Strážník: Když já už ani nevím, jak takový nepřítel vypadá. Celé roky tu neprojde ani noha. Pak hlídej hranici a chraň zemi před nepřítelem, když ani nevím, jak vypadá. Jaký tohle má smysl?

 

Tulák: Žádný. Víš, milý strážníku, zcestoval jsem velký kus světa. Viděl jsem mnohé země, prošel jsem stovky a stovky cest, přešel jsem několik pohoří a překročil nespočet řek, říček a potoků. Poznal mnoho lidí, dobré i ty horší. Přešel jsem několik hranic, ale na žádné nebyla závora ani strážník. Snad jen opuštěnou strážní budku a polámanou závoru, protože už oboje ztratilo svůj smysl. Jen tady jsem narazil na tebe, ta tuhle tvou boudu a ošklivý kus klacku jako závoru. Všude byli lidé vesměs milí, hodní a pohostinní, protože neměli na hranicích žádného strážníka. Vždycky mě vítali usměvaví lidé. Ale tady jsi ty a mračíš se na mě a jdeš na mě zhurta.

 

Strážník: Co to povídáš, člověče. Tam všude je samej zločin, zlodějové a vrazi. Všude kolem naší země je nebezpečno a samej nepřítel. Nic mi tu nevykládej o hodných lidech. Je to tam samá lůza a zločinec! A vůbec kliď se mi z očí. Že jsi mi nabídl kousek jídla a ukrátil jsi mojí dlouhou chvíli, pustím tě. Jinak bych tě musel zatknout a zavřít k nám do vězení. Pak by byl s tebou soud. A jak myslíš, že by to s tebou dopadlo, co?

 

Tulák: Dobře. Já k vám nejdu se zlými úmysly. Uvidíš, že by se to vysvětlilo. Jdu k vám jako přítel.

 

Strážník: A kam bys chtěl tak jít, co? Jestli bych tě pustil já, chytil by tě zakrátko další strážník, nebo jinej občan, který dbá na řád naší země. Musí být totiž řád, víš? My jsme totiž mimořádně šťastná země. A to si také chráníme.

 

Tulák: Jistě si ji také mimořádně chráníte, jak mi ukazuješ. Poslyš, kam se mám vydat? Tamhle čtu: Dříčov, Kout nad Závistí, Švandičky, Železouny, Ostouzín nad Pomluvou a Kratihlavy. To jsou mi ale názvy. A co ten zamračený strejda, kterého máš na tom zamazaném obrázku pověšeného na strážní budce?

 

 

Strážník: To je nás panovník, drzý cizinče! A víš ty co, docela se mi líbíš. Měl bych tě nechat zavřít, už za toho zamračeného strejdu. Ale já tě pustím dál, abys viděl, jak je naše země krásná a lid v ní pohostinný a pracovitý. A až půjdeš zpátky, velice rád si poslechnu, co na naši vlast říkáš.

 

Tulák: Děkuju ti, strážníku. Rád bych ti něco dal za to, že jsem si s tebou tak pěkně popovídal a že jsi mi řekl mnohé o své zemi. Musíš mít ale nějaké přání...

 

Strážník: Ho ho, já si nic přát nemusím. Naše vláda se totiž v poslední pětiletce postarala o to, abychom byli šťastní i bez přáních? Máme všechno, co bychom si mohli přát. Beztak bych si mohl přát jen to, co desetiletka vytyčila nebo to, co bude po ní. A tobě, cizinče radím, abys v naší zemi žádné přání neměl.

 

Tulák: Děkuju ti za radu. No, jiný kraj, jiný mrav. Buď tu zdráv a naviděnou!

 

Strážník: (Už pro sebe) Však ty taky buď zdráv. Moc rád bych se zase s tebou uviděl, ale to se mi asi nesplní. Škoda. (a lehne si a opře se o budku a usne)

 

 

Čtvrtý obraz

 

Před jedním z domů, které si jsou podobné jak vejce vejci, v městečku Dříčov. Tulák se rozhlíží, na které dveře by zaklepal.

Na jednom z domů je žebřík a na něm mladík.

 

Tulák: (přistoupí k mladíkovi) Buď zdráv, chlapče! Zatejká ti do domu, což?

 

Mladík: (přestane dělat a s úsměvem se otočí k tulákovi) Zatejkalo. Už nezatejká.

 

Tulák: Tak proč vyměňuješ ty tašky, když už ti do domu nezatejká?

 

Mladík: Proč? Cha cha, protože tady se musí pracovat čtyřiadvacet hodin denně. A já už nevím, co bych dělal. Přijde mi, že jsem už všechno udělal, tak začínám znovu s touhle střechou. Víte, tady jste totiž v Dříčově Tady se musí jenom pracovat, pak zase pracovat, opět pracovat a pak?

 

Tulák: Znovu pracovat... (a dá se do smíchu)

 

Mladík se taky rozesměje a oba se smějí na celé kolo)

 

Z domu vyjde korpulentní žena s přísným výrazem ve tváři. V ruce vařečku.

 

Matka: Co se tady smeješ! Nevíš, že musíš ještě nanosit vodu? To už máš tu střechu hotovou? (všimne si tuláka) Co ten tady dělá? Takovej drban ušpiněnej a zarostlej.

Co tady okouníte a zdržuje mi syna. Má toho ještě dost na práci. Neslyšels´!

Přestaň se hihňat a dodělej to. A vy se mi kliďte od baráku. Zmizte!

 

Tulák: Dobrý den, paní. Hledám nocleh a zaujal mě svou veselostí tady váš syn. Už jsem ve vašem městečku několik hodin a dosud jsem neviděl smějícího se člověka.

 

Matka: Taky se nemá co smát. A vy tady nemáte co pohledávat. Máte vy vůbec pracovní povolení?

 

Tulák: Pracovní povolení?

 

Matka: Ano, pracovní povolení. Pokud ho nemáte, pak tady nemáte co pohledávat.

 

Tulák: Já chci tady ve městě jenom skromný nocleh.

 

Matka: A kdo tady nemá co pohledávat, ten tu nemůže ani přespat! Nejste v Dříčově žádoucí. A teď si račte po svých. Jen nás zdržujete od práce.

 

Tulák: Nebyla by ani stará stodola s trochou sena, abych nemusel přespat na ulici.

 

Matka: Vy jste ten nejpodivnější člověk, s jakým se kdy setkala. Stodoly tu už nemáme dávno, milej pane, jen řádný skladiště. A tam leží věci, lidi tam ležet nesměj, ani ve dne, ani v noci. Tady platí: jeden člověk – jedna postel. A protože nemáte postel, můžu vás taky dát zatknout!

 

Tulák: To je dobrý nápad, ve vězení není nocleh zrovna špatný!

 

Mladík: Cha cha cha, to je dobrý! Ve vězení není zrovna špatnej nocleh... Cha cha cha cha ….

 

Tulák: No nic, asi půjdu. Paní děkuju vám za vaše cenné rady a informace, které jste mi o vašem městě dala. Budu je potřebovat. Mládenče, měj se tady dobře a ať ti úsměv pořád zdobí tvůj milý obličej. Buď zdráv!

 

Odchází. Matka se za ním ještě podezřívavě dívá, blýskne přísným okem po svém synovi, udělá několik vzteklých gest, naznačujících, co má ještě udělat a namáhavě, pro svou korpulentní postavu, zmizí v domku. Mladík se ujistí, že matka jen tak ven nevyjde, odhodí nářadí a rozběhne se za tulákem. Doběhne ho na jiném místě v Dříčově; v podstatě na tom samém, protože ulice a domky jsou nachlup stejné.

 

Mladík: Pane, haló, pane! Dostihne ho, tulák se se širokým úsměvem otočí.

Prosím vás, prozraďte mi, odkud jdete?

 

Tulák: Odnikud a odevšad. Už dlouhé roky nemám domov. Vlastně doma jsem všude, kde jsou milí lidé, kteří se rádi smějí a rádi se rozdělí.

 

Mladík: Aha... Tak to tady asi dlouho nebudete, viďte? Tady jsou lidi pořád jenom zamračený, lakomý a udřený. Mají strach se jen pousmát - a rozdělit se? Phe, to je braný jako přestupek a může to taky skončit za katrem.

 

Tulák: Za to, že někomu něco dáš, že se s ním rozdělíš a uděláš mu tím radost?

 

Mladík: Podle našeho krále, nikdo nic nepotřebuje dostávat od druhého, protože všeho je dostatek a všechno ti dá stát. Žijeme tu velmi skromně. Prý nepotřebujeme víc, než co nám předepisují zákony.

 

Tulák: A král se těmi zákony také řídí?

 

Mladík: Král? Toho nikdo nikdy neviděl, jenom na obrázku. Učili jsme se o něm sice ve škole, o jeho skutcích, dobrotě a laskavosti, ale nikdy jsme ho na vlastní oči neviděli. Pokčí rameny, ale vzápětí se mu rozlije po tváři úsměv.

 

Tulák: Ty jsi první z Nešťastnicka, koho vidím se usmívat.

 

Mladík: Já se rád směju. Moje máma je taky z toho nešťastná a už několikrát za mě přimluvala na úřadech, když jsem byl přistiženej, jak se směju. Raději se už moc nesměju, nechci mámě přidělávat starosti. Je hodná, udělala by pro mě všechno, ale věří těm jejich hloupejm zákonům a vyhláškám. Tak když už se nemůžu smát, aspoň si sním. To není tak nápadný, i když při práci se to pozná. Tak si sním doma v pokoji.

 

Tulák: Tak ty si sníš. To jsi můj člověk!

 

Mladík: Mám příliš mnoho fantazie, abych se ovládl a nesnil. Nedokážu odvyknout svým touhám. Pořád si představuju, že tyhle poměry tady jednou skončí.

 

Tulák: Tak to se k sobě hodíme. Já se v touhách a přáních trochu vyznám a můžeme spolu lecos změnit.

 

Mladík: Vážně? No to by bylo... jéje... to by bylo úžasný! Jistě nejsem v tomhle městě sám. Určitě je nás víc, co si potají sníme a máme upřímná přání!

 

Tulák: Rozváže vak a vyndá brouka Dobropřeje. Podívej, tohle je brouk Dobropřej. Vezmi si ho do dlaní, zavři oči a něco si z hloubi srdce přej.

 

Mladík: No to je jasný! Já si přeju... Co si vlastně přeju... Já mám takových přání, že nevím, které si dřív přát. Po malé chvilce. Květiny! Jasně, květiny. Aby všude po Dříčově rostly květiny. Mám rád květiny, kytky a kvetoucí stromy. Bože, jak

musej´krásně vonět! Kytky, ať jsou všude samý kytky! A stromy, co kvetou.

 

Začně se rozléhat hluk. Nejdříve je slabý, takový nesmělý, ale poznenáhlu začně sílit až přejde v lomoz a radostný křík. Lidé radostně pobíhají, strážníci a úředníci začnou vybíhat z úřadů a policejních stanic a nervózně pobíhat po městě.

 

Mladík: Podívejte! Všude jsou samý kytky a stromy. To je nádhera! A lidi se smějou a procházej se. Běhaj a povídaj si. A tamhle ten kluk utrh´ tý holce kytku. Já bych chtěl taky ňáký holce utrhnout a dát kytku.

 

Tulák: Máš ještě v dlani brouka Dobropřeje, ne?

 

Mladík vezme dychtivě brouka Dobropřeje do dlaní, zavře na vteřinu oči, otevře je, vrátí tulákovi brouka zpátky a utíká se smíchem pryč. Tulák se směje také, všichni se smějí, tančí, povídají si a obdarovávají.

 

Tulák: No jo, běž, ty kluku veselej. A raduj se, jako se radují všichni okolo.

 

Dobropřej: Vidíš, to je krása, viď? Všichni se objímají, tancují, smějí se a obdarovávají.

 

Tulák: Co je tu najednou dětí. Za celé ty hodiny, co jsme tady, jsem skoro žádné dítě neviděl. A teď jich tu pobíhá... Joj! Já mám takovu radost! Broučku můj roztomilej. Cha cha cha.....

 

Jeho smích zapadne ve všeobecném veselí.

 

 

Páty obraz

 

Někde v polích za městem.

 

 

Tulák: Tak můj rozmilý broučku, co jsme už v téhle zemi Nešťastnicko viděli? Kde jsme už všude byli? Jde mi z toho hlava kolem. Jen si vem, ta tlustá paní hostinská v Koutě nad Závistí, co měla vařit stejná jídla jako v dalších dvou hospodách, co ve městě jsou. Prej: aby nikdo nezáviděl, musím vařit stejný jídla. A viděl jsi ty stejné domy, jeden jako druhý? Stejné zahrádky obehnané naprosto stejnými ploty. Lidé oblečení stejně. Ženské měly stejné šaty, mužský zase stejné kalhoty a kabáty.

 

Dobropřej: Díval ses pozorně, můj příteli?

 

Tulák: Hmmm... myslím, že ano. Stejné popelnice, stejně vyrovnané před stejnými domky na stejných chodnících.

 

Dobropřej: Ba ne, věci byly sice stejné, ale všiml sis, že ne všechno bylo nové, čisté a zachovalé? Že některé popelnice byly už zrezavělé, že několik lidí nosilo obnošené šaty, nebo že domky semtam byly oprýskané?

 

Tulák: Máš pravdu! Všiml jsem si třeba těch roztomilých věnečků, co visely na každých vrátkách. Jedny byly krásné a čerstvé, druhé jen umělé. Některé byly dokonce povadlé.

 

Dobropřej: No vidíš, a tak to tam mají se vším. Jen považ, ta honosná radnice oproti těm stejným malým domečkům.

 

Tulák: Cha cha cha...

 

Dobropřej: Proč ses tak rozesmál?

 

Tulák: Vzpomněl jsem si na nápisy na dveřích jednotlivých úřadů. Třeba na „Odbor pro pěstování zeleně“. Tam měli ještě pododbory „Referát jednotnosti zatravňování“ nebo „Dozor nad jednotností trávníkového sestřihu“. Nebo příkladně hned vedle na „Stavebním odboru“ měli zase „Městský referát povolování výstavby zahradních plotů“ a „Referát cihelnictví a systému sklonu střech“. Cha cha cha... to mě pobavilo.

 

Dobropřej: No jo, tam neplatilo: bohatý či chudý, silný nebo slabý, veliký nebo malý. V Koutu nad Závistí byli všichni stejní. Jsou jistě příkladem pro celý svět.

 

Tulák: Ale paní hostinská báječně vařila. Však taky mě to stálo přemlouvání. Aby náhodou svým kuchařským uměním nevybočovala. Pořád měla strach, že ji udám.

 

Dobropřej: Jsou tu opravdu nešťastní lidé. Jak se říká: Šťastní nejsou ti, kdo nikdy nebyli nešťastní. Šťastní jsou ti nešťastní, kteří své neštěstí přijmou a na něm zrají.

Ale ruce paní hostinské krásně hřály, když si přála, aby se splnil její sen.

 

Tulák: No vypadalo to tam pak jako....

 

Dobropřej: ... jako všude jinde, kde si lidé nenechají poroučet, co mají dělat, co mají jíst a jak mají bydlet.

 

Tulák: Podívej, vidíš támhle to nevzhledné město? Co tam nás asi čeká...

 

Dobropřej: To jsou Železouny. Město lidí ze železa, co jsou na omak tvrdí a studení.

 

Tulák: Já mám raději lidi, co chodí zpříma a mají citlivé srdce. Být lidský, to je být citlivý a zároveň silný. A tvrdost a měkkost musí navíc být na správném místě. Potkal jsme v životě tolik lidí, kteří jsou tvrdí v srdci a dokonce i v duši, a měkkou mají páteř anebo hlavu. Třeba narazíme v Železounech na správné lidi a ne na ty, ve kterých je to pošmodrcháno. Tedy vzhůru do Železoun! …

 

 

 

Šestý obraz

 

 

 

V dálce zní řízná pochodová hudba, která se kvapně přibližuje. Strhne i tuláka, který začne pochodovat.

 

Tulák: Cha cha...! To je paráda! To je marškumpačka... Sakraholte... Ta má říz. Um-ta-ta-um-ta-ta-um-ta-ta.... Cha cha... Jen do toho, chlapci! Pampampampamparapampampara....

 

Tulák pochoduje pořád dokola a zdá se, že už ho jednotvárná hudba začíná unavovat.

 

Tulák: No tohle! Hej, páni muzikanti, neumíte taky něco jinýho?

 

Dobropřej: Ber to jako dobrý znamení. Hudbu jsme ještě v celém Nešťastnicku neslyšeli.

 

Tulák: No jo, ale vždyť je to pořád dokola.

 

Dobropřej: Čekal jsi něco takového, můj příteli?

 

Tulák: Ne, něco takového ne. Aby všichni pořád pochodovali dokola do stejného taktu... Vždyť se podívej kolem sebe. Pojď, točí se mi z toho všeho hlava. Podívaj, tamhle je kostel. Tam se před tímhle blázincem schováme.

 

Na vratech do kostela visí cedule a na ní jakýsi text. Tulák chvíli čte a pak s nevěřícným kroucením hlavy vejde tulák s Dobropřejem do Božího chrámu. Jakmile ale otevřeli vrata do kostela, rozezvučela se varhanní hudba.

 

Tulák: Ale ne! To přece není možný. Copak v celých Železounech není ani kousíček místa, kde by nezněla hudba? Halo, slyšíte mě, přestaňte s tím rámusem. To ani v kostele nemůže být ticho?

 

Do rámusu varhan se seshora ozve zvýšeným hlasem varhaník.

 

Varhaník: Budeš tvrdý k sobě a železný k ostatním. Něžnůstkami se tloustne a hloupne a vedou k neposlušnosti.

 

Tulák: Co to povídáte. Jak že se něžnůstkami tloustně...

 

Varhaník: Nebudeš poslouchati jinou hudbu než pochodovou, nebo budeš špatně fungovat.

Nebudeš požívati pudink. Mrkev je také sladká a česnek posiluje vůli.

 

Tulák: Jakej pudink, jaká mrkev a jakej česnek?

 

Varhaník: Nebudeš rozmazlovati otce a matku, aby nezpyšněli.

Budeš spáti na tvrdé matraci. Měkké matrace kazí charakter.

 

Tulák: No to není nic pro mě. Já se nejlíp vyspím na měkkoučký posteli, když je ale k mání. Už dlouho sem na takový nespal a dneska plánuju, že tomu tak bude.

 

Varhaník: Budeš zatínat zuby. Podporuje to morálku a zvyšuje hrubý sociální produkt.

 

Tulák: Já nechci nic zvyšovat. Stejně zubů už moc nenám...

 

Varhaník: Budeš se sprchovat studenou vodou. Teplá svádí k lenosti.

 

Tulák: K lenosti svádí jiný věci...

 

Varhaník: Nezdřímneš po obědě. Den je stvořen k práci.

 

Tulák: Po obědě já si pokaždý dopřeju šlofíka...

 

Varhaník: Nebudeš líbati, abys neochořel chřipkou, zubním kazem a krvácením dásní.

 

Tulák: Jéje, co já se nahubičkoval pěkných dívek a nalíbal krásných ženskejch. A jsem zdravej jak řípa.

 

Varhaník: Vystříháš se vlněných ponožek, plyšových zvířat a dlouhých spodků. Jsou příčinou (mohutné forte) úpadku státu!

 

Varhany ztichnou. Nádherné ticho.Tulák se dívá na svoje děravé ponožky.

 

Varhaník: Ách! Slyšíte?

 

Tulák: Nic neslyším.

 

Varhaník: No právě! Neslyšítě nic, absolutně nic. Jen ticho. To je nádhera!

 

Tulák: Pane varhaníku, za to si zasloužíte tady (vyndavá skývu chleba a lahev vína) malé pohoštění.

 

Varhaník: Po tom rámusení našinci vyhládne. To bylo naše desatero, co jsem deklamoval při hře na varhany. Visí na vratech kostela. Naši lidé byli v Železounech vždycky pořádní a povinnosti dbalí. Ale vrchnosti to pořád nestačilo. Jednoho dne utvořili hudební komisy, protože se dočetli, že krávy při Mozartově hudbě dojí lepší mléko a ženy porodí zdatnější děti, když v těhotenství poslouchají jen Vivaldiho. Mozart, Vivaldi, to by tak nevadilo, ale naši vědci došli ještě k radikálnějším opatřením. Nejdřív zavedli čtyřčtvrteční takt (předvede) a zakázali jiné, zvláště tříčtvrteční (zanotuje). Pak zkomponovali muzikologicky dokonalý pochod. Je opravdu perfektní, protože sjednocuje všechny státně politicky žádoucí efekty hudby v jediné skladbě. Jiná hudba je tedy zbytečná. A tenhle pochod se hraje ve školách, na svatbách, na pohřbech i při mších. A jednoho dne nařídili naši představitelé takzvané nepřetržité ozvučení všech lidí a zvířat. V Železounech tím jediným pochodem, který jste slyšel.

 

Tulák: A funguje to?

 

Varhaník: No jéje! Funguje a jak. Naše výroba mléka je světový rekord! Naši novorozenci jsou zdatní cvalíci. Naše mládež poslušná a občané se točí jako kolečka ve stroji.

 

Tulák: Jak je to s vámi?

 

Varhaník: Se mnou? Cha cha, na mě si nepřijdou. Já jsem... rozhlídne se a spiklenecky dodá … partyzán. Cpu si do uší vatu. V noci se plížím po ulicích a přeřezávám dráty amplionů. A když preluduji ve čtyřčtvrtečním taktu, leckdy do něj zamíchám i trioly. Trioly, jen si to představte: bam – ba – ba -bam... Cha cha!

 

Tulák: Líbíte se mi, pane varhaníku. Nespolčíme se? Jak vidím, vy máte přání a já zas prostředek, jak je splnit.

 

Varhaník: Bohužel teď musím zahrát na mši, která mi začně za několik minut a já ještě nevytáhl rejstříky.

 

Tulák: Já si tady ještě užiji tu chvilku ticha.

 

Varhaník: Jistě, jen si posluště.

A cpe si do uší vatu. Mše začala. Opět mohutný rámus, varhaník spustil varhanní variaci na známý pochod.Po chvilce spiklenecky mrkne na tuláka a do strojového pochodu se postupně přidávají cizí tóny, které změní pochod k nepoznání.

 

Varahník: Cha cha... Bombardón a smíšený hlas! Cha cha... A teď pozor, přijdou trioly! Výborně! Cha cha... Otočit noty, teď! Tulák, který mezitím došel k varhaníkovi na kůr, přiskočí k pultíku a otočí mu stránku. Po té položí na notový pult brouka Dobropřeje. Spustí se swingová muzika jako od největšího swingového orchestru.

 

Varhaník: Nezacpávejte si, pane faráři, uši. Já vás vidím! Je to nádhera! Kostelníku, chyť nejbližší sousedku a už spolu vytáčejte! Lidi, to je krása! Tancujte, vrťte se, kruťte se, svíjejte se. Blázněte! Jéééé..........

 

 Konec prvního dějství

 

Druhé dějství

 

První obraz

 

 

Honosný sál, v jehož čele je trůn. Na trůnu však nikdo nesedí.

 

Sluha: Vaše Veličenstvo.

 

Ticho.

 

Sluha: Vaše Veličenstvo.

 

Šramot za trůnem.Král tam tráví veškerý svůj panovnický čas. Neukazuje se.

 

Sluha: Ach, tak jste tu, Vaše Veličenstvo. V předsálí, Vaše Veličenstvo, čekají Vaši oddaní služebníci, pan Číhal a pan Necita. Mám je zavolat?

 

Šramot, chvíli ticho, potom nepříjemný skřehotavý hlas, až se obličej sluhy stáhne do grimasy.

 

Král: Ano...

 

Sluha: Jak si Vaše Veličenstvo přeje. Pánové...!

 

Do trůního sálu vejdou dva shrbení skřeti, hlavy hluboko skloněné k zemi, jen po očku pošilhávají k trůnu, zdali aspoň tentokrát nespatří svého panovníka. Nespatří.

 

Král: Můžeš jít.

 

Číhal s Necitou se na sebe shrbeni tázavě podívají a jeden druhého šťouchá, který z nich má jít pryč.

Sluha se ukloní a odchází.

 

Král: Co nám nesete? Co kdo zase provedl? Koho dáme zase potrestat? Už jste tu dlouho nebyli.

 

Číhal a Necita: Oba současně. Vaše Veličenstvo, naposledy dnes ráno, Vaše Veličenstvo.

 

Král: No a to je dlouho!

 

Číhal a Necita: Škubnou sebou. Jistě, velice dlouho, Vaše Veličenstvo.

 

Král: To bych řek´.

 

Číhal a Necita: Máme nové podání, Vaše Veličenstvo.

 

Král: Ááá... to rádi slyšíme. Tak prosím, posloucháme vás.

 

Číhal a Necita: Nejurozenější Velkomožný Pane... Blekotají jeden přes druhého.

 

Král: No tak, bude to?

 

Číhal a Necita: Nakonec se sladírozdají si patřičná lejstra a spustí.Zpočátku zbrkle, koktavě, postupně se ale sladí.

 

Číhal: Nejurozenější Velkomožný Pane. V Ostouzíně nad Pomluvou zaujal pozornost našeho bdělého zraku zákona jakýsi CESTOVATEL...

 

Necita: Ano, prosím, cestovatel, který všelijakými kejkly, ale především však pomocí jakéhosi brouka, usiloval uvést naše velespořádané poměry v naší velepřešťastné zemi ve zmatení...

 

 

Číhal: ...dovolím si podoknout, že snad dokonce otřást jejími základy.

 

Čáhal a Necita čekají na dopad svých slov. Je ale ticho, zpoza trůnu se nic neozývá.

 

Číhal: Zavřeli jsme ho.

 

Ticho.

 

Necita: Už nám neuteče.

 

Ticho.

 

Číhal: Exemplárně ho potrestáme.

 

Ticho.

 

Necita: Ehm... Co se týče odebraných předmětů, zajistili jsme jeden starý jutový vak, jeden z poloviny spotřebovaný suchý chléb, jeden kus ze všech stran okousaný sýr, jeden měch s mizivým množstvím vína.

 

Číhal: A jeden brouk, který podle svědků vzbuzuje obzvláštní podezření. Osobně jsme se podjali výslechu, abychom získali jeho přiznání k oněm hanebným činům. Podezřelý je však kromobyčejně zatvrzelý a ani pod pohrůžkou důtkami a palečnicí, které se již začasté osvědčily ve službě pravdě, není ochoten k doznání v dané věci.

 

Necita: Vaše Výsosti, neustále něco plácá o jakýchsi plnění přání, konání dobrých skutků, obšťatňování a podobně. Ale my mu dokážeme, že je to zločinec, vrahoun a...

 

Číhal zbrzdí Necitovo rozčilení.

 

Číhal: Jsme toho mínění, že i přes přestupky nižšího řádu jde nepochybně o agenta cizí mocnosti.

 

Necita: Je nutný ho prostě skříp...

 

Číhal: Vaše Výsosti, je třeba jednat a z Ruky Nejvyšší dáti výstražný příklad, na jaký v celé říši nebude hned tak rychle zapomenuto.

 

Necita: Prostě ho po...

 

Číhal: Pročež, Vaše Výsosti, navrhujeme: Převézti muže s broukem do Kratihlav. Tamtéž ihned a naprosto zbaviti provinilce života...

 

Necita: Jak řikám, pěkně si ho podat a pak...

 

Číhal: S přísně střeženou ochranou přenésti corpus delicti, totiž toho brouka, do Sedminebí a divotvorného brouka veřejně rozšlapati holinkami Královské Tělesné Gardy – KTG. Tady, prosím, Vaše Výsosti, je vše černé na bílém...

Ještě se co nejponíženěji přimlouváme za Vaše Blahosklonné Uznání ze strany Vaší Výsosti. Toto je skutečně nejhorší případ velezrady, jaký se kdy v říši udál.

 

Necita: No prostě, už dlouho jsme nebyli povýšeni.

 

Číhal pokládá lejstro opatrně na trůn. Vzápětí se objeví zpoza trůnu kostnatý pařát a bleskurychle sebere lejstro z trůnu.

 

Král: Toho člověka ke mně! I s broukem! Ihned! Ještě dnes!

 

Na tvářích Číhala a Necity nejdříve údiv, pak pokrčení ramen a následně překotné vzdálení se splnit úkol.

 

 

 

Druhý obraz

 

Tentýž honosný sál s trůnem uprostřed. Do sálu je vržen starý tulák.

 

Tulák: To jsou ale způsoby! Člověka sem hoděj´ jako pytel votrub. Sem do královského sálu, kde na trůnu sedí král!? To nemají ohled aspoň před tím králem? Výsosti, viděl js—te... Výsosti? Pane králi? Haló, jste tu někde? Čekal bych vás na trůně, ale ten je prázdný. Nejste... Ten sál je tak obrovský, že nedohlédnu ani na druhý konec. Haló, pane králi!

 

Král: Zpoza trůnu. No tak přistup blíž!

 

Tulák: Kdo mě to volá?

 

Král: Král, kdo jiný?

 

Tulák: Kam má jít, pane králi?

 

Král: No k trůnu přece, hni sebou!

 

Tulák: Jde pomalu k trůnu.

 

Král: Tobě to ale trvá.

 

Tulák: Tady jsem, pane králi.

 

Král: Dobrá. Máš s sebou toho divotvorného brouka, jak jsem nařídil?

 

Tulák: Nesu ho v dlani.

 

Král: Chci ho vidět!

 

Tulák: Tak pojďte ke mně, pane králi.

 

Král: Já!? A k tobě přijít!? Co to máš za sprosté způsoby?

Ticho, tulák neodpovídá a čeká. Po chvíli se malomyslně ozve.

To... to... hm je těžká věc

 

Tulák: Proč je to těžká věc, králi?

 

Král: Mohl bys... mohl bys ke mně ztratit úctu.

Už suveréně

Ano, mohl bys ke mně ztratit úctu. A ztratit úctu ke mně, to je …

 

Tulák: Já k tobě? Králi, podívej se na mě. Já jsem už starý člověk a hodně jsem toho viděl. Nikým nepohrdám, ani králem, který není takový, jací králové bývají.

 

Král: Opravdu?

 

Ošklivá a scvrklá hlava krále se vynoří zpoza trůnu.

 

Král: Nedívej se!

 

Tulák: Tak jen pojď, králi, pojď a podívej se, tady je ten brouček.

 

Král: A opravdu se, hm, nebudeš smát, když si k tobě stoupnu?

 

 

Tulák: Ne, já se sice lidem častu směju, ale spíš sobě nebo jiným hloupým lidem. Ale ty podle toho, co jsme o tobě slyšel, vůbec hloupý nejsi. Možná trochu nešťastný.

 

Král: Dám ti srazit hlavu, jestli se mi budeš smát! Vylézám...

 

Vylezla malá postavička, trpaslík s hrbem na zádech.

 

Král: No tak se už směj! Dělej, na co čekáš! Jsem přece k smíchu, nebo ne? Popadej se za břicho, válej se tu smíhem po zemi!

Zklidní se.

No, jak ti připadám?

 

Tulák: Docela normální.

 

Král: Docela normální? Ne moc malý, moc ošklivý, moc hrbatý? Chci slyšet pravdu!

 

Tulák: Jestli je někdo malý nebo velký, tenký či tlustý, chudý či bohatý, to mě nezajímá. Nudí mě to. Hodně lidí nejdřív kouká na velká jména a zvučné tituly, mnoho jich dokonce rovnou pátrá po měšci. Já se člověku dívám do srdce.

 

Král: A co vidíš u mě? Mám na myslihm..., tadyhle... v srdci? A ne abys mě obelhával! Já okamžitě poznám, když mi někdo lichotí.

 

Tulák: Vidím krásné věci – citlivé, zranitelné, velikánské srdce. Vidím člověka, který má lepší sny, hlubší přání a větší starosti než většina lidí v jeho zemi. Ale taky vidím ubohou, zmučenou hlavu, kterou se neustále, dnem i nocí, honí všelijaké myšlenky.

 

Král: Co ještě vidíš?

 

Tulák: Vidím touhu být milován. Velikou touhu...

 

Král: To že vidíš?

 

Tulák: Vidím krále, který by dal polovinu svéh království za jediného člověka, jež by hřálo u srdce, kdykoli by uslyšel královo jméno.

 

Král: Co ještě?

 

Tulák: Opravdu to chceš vědět?

 

Král: Chci, chci, chci!

 

Tulák: Když se dívám ještě hlouběji, vidím bohužel jen nekonečnou, neproniknutelnou, černou břečku: tvůj strach, králi. Strach, že by lidé tebou mohli pohrdat, místo aby tě měli ze srdce rádi. A vidím, že tenhle strach z tebe dělá zlého, nebezpečného a nemocného člověka. A tvůj stach znetvořuje celou tvou zemi a tvůj lid. A hyne pro něj!

 

Král: Cože! Co si to dovoluješ, ty... ty... ty drbane! Tak ty mě máš jako za špatného krále? Mě? Stráže! Stráže!!

 

Tulák: A teď máš strach před bezbranným starým člověkem. Tak mě dej zavřít, ale nedozvíš se, jak se můžeš stát šťastným člověkem a králem.

 

Stráže se zarazí u vchodových dveří do sálu a vyčkávají rozkazů svéh krále, král váhá.

 

Tulák: Tak co, králi, dáš mě zatknout a uvěznit? Proč tak váháš? To jsi král?

 

Král začal plakat.

 

Král: Co mám dělat?

 

Tulák: Začít. Prostě jen začít, protože začít se dá vždycky.

 

Král: Jenže jak? Vždyť je to zcela nemožné.

 

Tulák: Co je to „nemožné“?

 

Král: Vždyť se na mě podívej, je to nad moje síly.

 

Tulák: A ty víš, co je nad tvoje síly? Víš, králi, se silami je to vůbec zvláštní. Jsou dva druhy lidí. Jedni si hledí svojí zasoby sil. A druzí si hledí svých snů. Ti první jsou většinou unavení, ještě než vůbec hnou rukou. Druzí hýbou světem.

 

Král: Dobrá, dobrá, ale teď už mi taky něco řekni o tom svým broukovi. K čemu ten je dobrý?

 

Tulák: Plní přání.

 

Král: Prosím tě, já mám spustu přání. Mám všechno, podívej se kolem sebe a podívej se ven z okna.

 

Tulák: Viděl jsem a myslím, že mi to stačilo. Já mluvím o jiných přání, takových, které ti vyplní duši do posledního koutku. Musíš být ochotný se kvůli němu bít, nechat se tupit, vydat se v posměch. A to poslední je možná to nejhorší. Takové přání ale nemají všicni. Do mnoha lidí zapadne semínko takového přání v dětství. Sní o něm a hrají si sním. Jenomže ho zapomenou zasadit do úrodné půdy. Jiní ho tam zase zasadí, ale zapomenou ho zalévat. Pak zůstavá přání malé a zakrnělé. Dokonce někdy odumře. Mít takové velké přání je vyznamenáním pro velké lidi. Ale jsou velcí lidé, kteří si svoje přání odnesou s sebou do hrobu, aniž by je prozradili jedinému člověku. A to je přece škoda.

Brouk Dobropřej ti pomůže přeskočit vůbec tu nejhlubší propast, totiž propast v sobě samém.

 

Král: Pochopil jsem.

 

Tulák: Opravdu? Tak teď jdi a ukaž se lidem!

 

Stráže jako zkoprnělí přihlížejí.

 

Král: Ty jsi se zbláznil! Já že mám vyjít ven před zámek a ukázat se lidem!

 

Tulák: Jistě. Prostě se vmísíš mezi svůj lid, a to sám, králi, bez vojáků!

 

Král: To je nemožný. To nejde!

 

Tulák: Bez hermelínu a bez koruny.

 

Král: Bez hermelínu, bez koruny... Vůbec ne!

 

Tulák: Tak sakra, jsi král, nebo ne!

 

Král: N-o js-em...

 

Tulák: Tak teď jdi a ukaž se svému lidu!

 

Král: Já – já – já … se svého lidu … bojím...

 

Tulák: Proč?

 

Král: Vždyť se na mě podívej! Když se před ně postavím, děti si budou na mě ukazovat a budou křičet: Král je trpaslík! Muži budou zakrytou pusou prskat smíhy a šeptat si: Opravdu, cvrček na tři couly, hotový pidimužík. A ženský si budou vyměňovat posměšné pohledy a jízlivě si šuškat o mém hrbu. A nakonec všichni, jak tam budou stát před svým králem, se už neudrží a budou se smíchy popadat za břicho. Budou se hihňat a mečet, hýkat a skučet. A král tam bude stát – nahý! Král, kterému se všichni smějí, už není král.

 

Tulák: Tak se, králi, podívej, nikdo tě nezná a pak: Král, jemuž se nikdo nesmí smát, je tyran. Víš, že je krásné stát nahý, když se člověk nemusí za nic stydět a nemá co skrývat?

 

Král: To – to by mohlo být velice krásné. Ale vyžaduje to nadlidskou sílu... já...

 

Tulák: Nikdo neuvidí, že držíš v dlani divotvorného brouka.

 

Král bez řečí skoro vytrhne tulákovi brouka z dlaně a rychlým krokem jde k oknu. To prudce otavře. Nejdříve jednotlivý smích, pak výkřiky:trpaslík, hrbatec, skřet... atp., až se vše spojí do mohutného hurónského řevu a smíchu. Král uteče.

 

Tulák: Co tady děláš... Běž tam, běž se jim znovu ukázat, svlékni si ještě ten plášť a sundej korunu z hlavy. Neutíkej, pevně stiskni brouka ve své dlani, přej si, přej si to, přej si to!!!

 

Král se slzami v očích svléká hermelín a sund-ává kurunu, jde zvolna zpátky k oknu. Má zavřené oči, které však jsou skloněné k ruce, v níž drží brouka.Smích ustává, lid čeká, že mezi ně vtrhnou vojáci a budou je bít a zatýkat. Do naprostého ticha se ozve jeden osamělý skřehotavý smích, je to smích králův. K němu se připojují další a další, až se smějí zase všichni. Vyniká králův smích. Tulák odchází ke dveřím sálu a odchází pryč.K smíchu se osmělí dosud v úžasu stojící stráž.

Smích se pozvolna ztrácí a vystřídají ho zvuky louky.

 

 

 

Třetí obraz

 

Pasačka: Tuuulááákuuu... Tuuláákuu!!!

 

Tulák: Dobrý den, tys věděla, že přijdu. Máš prostřeno pro dva. Nebo čekáš někoho jiného?

 

Pasačka: Ne, čekám na tebe. Tolik jsem si to přála! Nejdřív přiletěl brouček Dobropřej, teď jsi přišel ty. Posaď se, jistě máš hlad a žízeň...

 

Zasednou k prostřenému ubrusu na louce.

 

Pasačka: Dědo, bylo to v Nešťastnicku nebezpečné?

 

Tulák: Vlastně ani ne.. Jenom když má člověk strach, pak to může být nebezpečné.

 

Pasačka: A tys měl strach?

 

Tulák: Někdy ano.

 

Pasačka: Tak to přece jen bylo nebezpečné.

 

Tulák: Pro tebe by to nebylo tolik nebezpečné, ale pro starého člověka, který občas ztratí víru, by to mohlo dopadnout špatně.

 

Pasačka: A král? Slyšela jsem, že je velmi zlý.

 

Tulák: On je ten nejlepší král na světě.

 

Pasačka: Protože dokáže zvítězit v každé válce?

 

Tulák: Myslím, že už válčit nebude. Tentokrát totiž zvítězil sám nad sebou.

Získal to, co si tak toužebně přál a je konečně šťastný.

Šťastní nejsou ti, kdo nikdy nebyli šťastní. Šťastní jsou ti nešťastní , kteří své neštěstí přijmou a na něm zrají.

 

Pasačka: Smím si to zapsat do své knížky?

 

Tulák: Napiš. Ale nejlepší bude, když si celý ten příběh, který ti budu vyprávět, uchováš v srdci a budeš ho vyprávět svým dětem. A ony ho zase povědí svým dětěm. Vždyť je škoda, že lidé musí znovu prožívat stené příběhy, aby se z nich poučili. Bylo by lepší, kdyby jim je zavčas někdo vyprávěl.

 

Hlasy se ztrácejí, tulák vypráví pasačce o své cestě Nešťastnickem a co ho tam všechno potkalo. Může hrát hudba nebo zvuky louky a přírody vůbec.

 

 

KONEC

 

 

 

jilji.jpg

Překladatel Dobropřeje do česštiny Vratislav Jiljí Slezák