Jdi na obsah Jdi na menu
 


O podivných přátelstvích

16. 12. 2010

Motivy homosexuality v české literatuře do roku 1945

Prvním, o kom se „české homosexuální literární dějiny" zmiňují je májovec, básník a novinář Josef Barák. Žil a tvořil v době, kdy i evropská literatura teprve „jinou" lásku objevovala. Lze za jistý klíč považovat básně „Mrtvé lásce", „Písně přátelské" či „Mrtev"? „A bez přestání, nocí dnem/ jsem nové bratry hledával,/a bylo mě, jak bych si sám/plačící lidi k pohřbu zval."

     „Jsou na to mnozí svědci," končí významný prvorepublikový advokát a neohrožený zastánce homosexuální menšiny dr. František Čeřovský svůj článek v Hlasu sexuální menšiny z roku 1932, když jmenuje Svatopluka Čecha. Je pravdou, že Čech, tento celoživotní samotář, měl „na svém kontě" několik povídek, zcela se vymykajících z jeho běžně uváděné konvenční tvorby; povídky lyrického charakteru, dnes zcela zapomenuté a nepřipomínané. Nesou stopy nešťastných lásek a nepovedených vztahů a manželství. O tom se zmiňuje i katolický literární vědec a básník Ivan Slavík v souboru literárních postřehů „Viděno jinak" , ale dál už jeho úvahy nejdou.

      „Umělec slova" /Josef Hrabák/ Julius Zeyer  se často nechal ve svém díle inspirovat středověkem. A přitom právě toto dějinné období skýtá jeden zajímavý fakt. Nabízí autorům žijícím homoerotický úděl, motiv středověkého duchovního přátelství dvou mužů, pečetěný dokonce samotnou církví. S tímto motivem byl Zeyer jistě obeznámen a postavil na něm celý svůj román O věrném přátelství Amise a Amila Ten je  plný signálů a skrytých významů, směřujících k jednoznačnému „homosexuálnímu" zabarvení díla. Před knězem si Amis a Amil  slibují věrnost a přijímají od něj každý po půlce  hostie: „... a přísahali šeptmo na tu hostii, že svazek jejich přátelství se nikdy nepřetrhne, přísahali, že život svůj a krev, a vše, co milé člověku, s radostí jeden pro druhého dá... Hleděli si s nevýslovnou radostí do očí, a ruku v ruce, jak byli vešli, opustili šerý chrám."

     Zeyer dopřává oběma přátelům více tělesných kontaktů, než mají se svými ženami. Často se objímají, jdou spolu ruku v ruce a dokonce se líbají. Jejich přátelství je pro ně mnohem více důležitější než ostatní vazby. Připomínám tu krvavý moment, kdy Amil zabíjí své děti, aby jejich krví zachránil svého druha. Znovuoživení obou dětí jen potvrzuje  správnost takového činu.

     Nechybí ani motiv zbožštění krásy mladého muže. Ten už Zeyer uplatnil např. na začátku Ondřeje Černyševa  nebo v povídce Gdoule. Tady je to zbožňování Adonidovy sochy babičkou Belisantou: „...Adone, ty sladkosmavý, ty jasnočelý! Tak luzný jako nyní jevil jsi se mi jen tenkráte, když bílý obraz tvůj jsem našla v rumu tvého chrámu, když svatá luna matným světlem tě líbala, a dlouhé paprsky tvých milovaných očí do srdce mého vnikaly... Ó,  jak duše má prahne po tobě, Adone, Adone můj!"

      Zeyer své „tajemství" nosil celý život v sobě. Ani jeho nejbližší přítel

J. V. Sládek, který jistě tušil, nechtěl toto tajemství mít vyslovené nahlas. Když už se k tomu schylovalo, podle očitých svědků /F. Herites/, Zeyer v poslední vteřinu stočil hovor jiným směrem. Se svým údělem nebyl v harmonii a celý život se jím  trápil. Nakolik svůj cit  naplnil, není známo. Nakolik si tuto lásku odpíral, také ne. V románu je moment, kdy zlá Thorgerda, žena Amisova, říká: „Amisi, já miluji tě, a proto chci tvoji smrt... ty lstivě vkradl jsi se do mého srdce, tys´ zlomil odpor můj, tys ´ zničil hrdou moji bytost, a proto nenávidím tě - ach, a miluji tě zároveň!"  Je to jeden z klíčů k Zeyerově duši? Nebo je to ten, kdy poustevník a kajícník Cernunnos po spáchaném „hříchu" /obdivoval se pohanským rituálům!/ se odebere do hlubokých lesů, aby nalezl cestu k sobě samému?

     Takovýto druh výpovědi  bohužel nenašel dalšího „homosexuální" následovníky. Ti se pak vydali cestou zašifrovaných,  temných a chorobných duší /Richard Weiner, Jiří Langer, Ladislav Fuks/.

    Bez masek a signálů se obešel ve své literární tvorbě básník, spisovatel a kritik Jiří Karásek ze Lvovic. Nebylo jich třeba. Hlásil se totiž k programu dekadence, dandismu a zbožňování krásy. A tam byl přece  i program provokovat. A mít k tomu „nástroj" pojmenovaný sodomie, bylo přímo ideální! „Homosexuální stopu" nalezneme u Karáska ze Lvovic téměř v každém jeho díle.

     Například v  Gotické duši se čtenář potkává se zcela typickým modelem homosexuála-dekadenta. Vysokým, pobledlým, se „šlechticky" řezanými rysy, potulujícím se zšeřelou Prahou a uhranutým mladším mužem podobných vnějších i vnitřních rysů.

     Jedním z užívaných způsobů signálů byl náboženský signál.  Tento způsob  ve světové literatuře užil např. známý francouzský katolický spisovatel amerického původu Julien Green /Každý ve své noci, Moira, Mont-Cinére.../, u nás v druhé polovině 20. století básník Jiří Kuběna. Vyznačuje se polohou sebevydávání a sebepodřizování.

     Katolický mysticismus je příznačný také  pro některá pozdější díla Jiřího Karáska ze Lvovic. Po dekadentním období na přelomu  století  se více přiklání k náboženské mystice a inspiruje se v u nás málo rozšířené španělské exaltovanosti. Situuje své romány, dramata a především povídky do rudolfínské Prahy a nechává se okouzlovat všemi možnými atributy katolického rituálu. Jedním z takových je i zázračné Jezulátko.

     Chlapec František byl z dvanácti dětí.  Byl tělesně nejslabší a nejošklivější. „K ničemu se nehodil, všude jen překážel." Rodičům byl na obtíž. Bloumal městem a když se někde schoval a snil o slunci,  hvězdách a Panně Marii, vždy ho někdo našel a zbil. Ale jednou jeden z  bijících poznal, že bije vlastně dítě. Brali  ho k sobě /asi z „křesťanské" lásky a touhy pomoci  „bližnímu svému"/, ale když zjistili, že František se k ničemu nehodí a mnohé pokazí, pokaždé  jej zas vyrazili  na ulici. Ať to byl vozka, pod jehož vozem se hoch schovával, nebo sakristián, jenž si myslel, že krade v kostele, nebo strážník v parku, kde se František opájel bělavými paprsky měsíce  mezi větvemi stromů. Jednou najde chlapec mezi odpadky odřenou dřevěnou sošku Jezulátka a rozhodne se pro žebrání. Nad odřeností obou se ustrne nejedno kamenné srdce „křesťana" a chlapec je natolik za rok obdarován almužnami, že může pohostit na Štědrý večer mnoho jemu rovných - tuláky, žebráky... Ale ani ti mu nevěří, že to je jen tak a podezírají ho z ještě utajených peněz. I tak se mu po sedmadvacetkrát vždy podaří nastřádat tolik, aby k štědrovečerní tabuli znovu a znovu pozval ty, kteří mu stejně nevěří. Františkovo veliké srdce vydrží právě jen těch sedmadvacet zim. /Neumírá jako třiatřicetiletý?/ Je nešťastný, že ten poslední Štědrý večer musí prožívat na smrtelném lůžku pod střechou „temných a mlčenlivých" Karmelitánů.

     František je jedním z běžných modelů - opuštěná a odstrkovaná postava - v „homosexuální poetice".Taková postava má, stejně jako Karáskův František, zcela jiné vnímání světa a jevů. „... svět jím byl jinak chápán než všemi ostatními lidmi. Ostatní lidé viděli například zářiti slunce a těšili se, že v jeho žáru uzrají modravé hrozny... František však miloval slunce pro ně samo, jako mocnou, ryzí hvězdu..."  Jeho věčná nezakotvenost, odstrkování, bloudění, odkládání, hledání, překážení také patří do této roviny. Nelíbil se, když zjistili, že nic neumí, že je „jiný". František často vzpíná své ruce vzhůru k nebi. Je to jistě symbol náboženský, ale také v určitém smyslu, o němž tady píšu, symbol touhy vstát ode dna, postavit se a být stejně rovný s ostatními, být za ty ruce uchopen... pochopen. „Zdvíhám ruce k tobě, Bože, miluji tebe, jako mám odpor sám k sobě. Jsem plevou, ani plevou nejsem, jsem ničím,  méně než ničím... Vlaštovka je více, vylétá z hnízda a krouží vzduchem - já neumím hnízdo, a plížím se v prachu a jsem méně než červ, neboť ten hryže, a já ani toho nejsem schopen."

     Na konci povídky přichází k Františkovu smrtelnému lůžku Kristus Pán a říká mu, že teď je čas k obdarování těch, „... kdo trpí v skrytu, ti, jimž se ublížilo a kteří mlčí, kteří byli zhanobeni a nebránili se..." . František umírá příznačně u řádu karmelitánů, „temní a mlčenliví". Temné tajemství, o němž se ve „slušné" společnosti mlčí...

     František s Jezulátkem vyšel v době, kdy se Karásek zapojil do boje za práva homosexuální  menšiny a tato „patetická" slova je možné chápat i jako promluvu k lidem stejného údělu. O několik let později napsal román s podobnou postavou „pobledlého, hubeného, nehezkého chlapce", který hledá po celé své dětství a mládí sám sebe, Ztracený ráj. Jestli už v povídkách s nábožensko-mystickou symbolikou „ubíral" na dekadentní stylizaci a mířil k upřímné výpovědi, byť ještě stále zahalené do roucha „starých dob", tak ve „Ztraceném ráji" sundal masku docela a otevřel úplně své nitro, které se ukázalo nakonec jako zcela světlé a nadějeplné.

     Dalším typickým „skrytým" symbolem v literárním zobrazení homosexuality je mužské přátelství. Tento model - blízky, těsný vztah dvou mužů, dvou chlapců a snad nejtypičtější vztah staršího muže a chlapce - je užíván od prvních známek „ukázání"  homosexuality v literatuře /Balzacova Lidská komedie, Obraz Doriana Graye, Zmatení citů, Smrt v Benátkách.../.

      Sigmund Freud uvedl homosexualitu a homosexuály „na scénu" více než kdo jiný před ním. Avšak zároveň tuto skutečnost a lidskou přirozenost medicinalizoval, udělal z ní lékařský, a co víc, psychiatrický  problém. Ať je to jak chce, o homosexualitě se díky psychoanalýze rakouského psychiatra začalo v Evropě a v Americe psát a stala se čím dál tím více tématem a předmětem literárního ztvárňování. V Čechách „kouzlu" psychoanalýzy nejvíce „podlehl" prozaik Ivan Olbracht . Jeho Žalář nejtemnější" je toho výrazným dokladem. Je tu však také další román, Podivné přátelství herce Jesenia.  Považuji toto dílo  za další Olbrachtův pokus o „psychoanalytický" román. A tuto skutečnost považuji za jeden z klíčových momentů „jiné" interpretace Olbrachtova románu. Většinou se literárněvědný výklad  opíral o existenci  dvojnických postav herců Jesenia a Veselého na základě jejich povahové protikladnosti a odlišnosti.

     Zřejmě nejde o „klasický" vztah „jenž by patřil pod záštitu Wideovu", ale zůstává věren svému názvu „podivné přátelství". Herec Veselý je nevázaný, rozpustilý, rozmarný, hýřivý a nespolehlivý bonviván, dandy, nezříkající se ani eroticky dráždit muže. Herec Jesenius je jeho pravým opakem - konzervativní, uvážlivý, přemýšlivý, opatrný, ale i opravdový a vroucný, schopný trpět si svůj úděl.  On je tím, kdo miluje. Miluje i Kláru, protože ona miluje Veselého. Večerní rozhovory obou jsou často vášnivé - takový je navenek Veselý a takový je uvnitř Jesenius. Je žárlivý, když sezná, že Veselý hýří noc co noc s mladým řezníkem Pepánkem, hůře snáší i ženy v hercově společnosti.

     A jaká je reakce obou přátel  na divadelní a společenské klevety?

     „... ´A to jsi nevěděl? Slyším to každý den´.

     Jesenius se zamračil. Zlobilo ho to a mrzelo."

     Olbracht dále pokračuje: „... Ale nedali se zastrašit klevetami. Trávívali spolu nadále dny a večery..."

      Žádné potvrzení, ale také žádné jasné vyvrácení. Spíše zámlka. Je „to" vysloveno.

     Klára ví, že Veselého k sobě nepřipoutá ani jeho dítětem, které nosí pod srdcem. A Jesenius je jí „podivným" způsobem vzdálený. Veselý na začátku světové války prchá na frontu, také dílem před spouští, kterou tu napáchal a kterou si zřejmě dobře uvědomuje. Umírá tam  a jeho dítě se narodí. Proboří tak „něco", co dosud stálo mezi Klárou a Jeseniem a společně  tak vychovávají dítě muže, kterého oba milovali.

     Nelze si při této interpretaci pomáhat „lacinými" narážkami na vztah obou herců od členů souboru divadla: „Jste vlastně celým svým založením podoben Oscaru Wildeovi... Myslela jsem, že pan Jesenius nemiluje herečky, ale on nemiluje ženy vůbec..." ani klasickou „zasvětitelskou"  postavou morfinisty Roba. Je to interpretace nelehká, stejně tak jako např. u Shakespearových či Michelangelových  sonetů. Při  jejich interpretaci dochází k velkým sporům. Jedni zastávají teorii dnes již neběžného renesančního neerotického přátelství mezi muži a jeho písemného vyjádření, druzí se přiklánějí k jednoznačnému homoerotickému podtextu a řadí tyto giganty mezi slavné gaye. Možná otázka, a zároveň odpověď,  k  odpůrcům homoerotického výkladu je: proč tedy máme takových „běžných" vyjádření renesančního mužského přátelství zachováno, kromě těch zmíněných dvou, tak žalostně málo?

     A proč v české literatuře máme tak žalostně málo příkladů hlubokého  mužského přátelství?

     Richard Weiner psal už v době, kdy otevřenější popis stavu vlastní duše nemusel vyvolat v relativně příznivější době pro homosexualitu takový skandál, který by zřejmě v době Julia Zeyera a Svatopluka Čecha nastal. Navíc podstatně liberálnější Paříž, kde delší dobu pobýval a pracoval, mu nabízela ještě další šanci k uvolnění jeho „napnuté" duše. Přesto, že většina jeho povídkových prací je psána v „já", není tak snadné identifikovat   homoerotické motivy.

    V povídkovém souboru Škleb  v povídce Hlas v telefonu touží postava nalézt vztah, s někým být, už nebýt sám, i když je to třeba i žena. V titulní povídce Netečný divák  jedna postava říká: „Vzhledem k mému determinovanému narcisismu - je mi stejně příjemno, jsem - li předmětem náklonnosti ženy či muže."  Homosexuál je podle Weinera  „chladný objekt mužských vášní" a takové postavy on řadí vedle různě postižených a z normality vytržených postavy: „Vy, kejklíř života, neutrum fysické i duševní."

     Vedle židovské struny nechal zaznít i další struně své osobnosti esejista Jiří Langer, mladší bratr známějšího Františka. Do knihy Erotika Kabbaly  vložil kapitolu „Mužská láska", ve které popisuje příklady středověkých přátelsko-mileneckých párů mezi učenci a doplňuje je verši na oslavu mužské krásy.

     „Koncem 15. století se metropolí kabbaly stalo město Safír. Kabalisté tam proudili z celého světa a navazovali nejintimnější přátelství." Zajímavá je Langerova dedukce, že příčinou úpadku moderního Židovstva je potlačení mužské krásy.

     Walter Popp, německý literární vědec, řadí  Franze Kafku pro jeho opakované motivy odcizení, samoty, pocitu cizince ve vlastním městě /těle?/ mezi gaye. Na tuto skutečnost poukazuje i František Kroutvor, když se ve své studii věnuje na jednom místě knihy používáním  gest v Kafkově tvorbě. Jako příklad uvádí místo v nedokončeném románu  „Amerika" a cituje: „Při prohledávání náprsních kapes zavadil Karel rukou o teplou, tučnou hruď Robinsonovu a uvědomil si, že se možná dopouští na svých kamarádech velkého bezpráví." 

     Další autor, který nenesl úděl „sexuální jinakosti" a nebál se ve svém díle motivu homosexuality, byl vedle Ivana Olbrachta Stanislav Kostka Neumann. Jednou z důležitých vedlejších postav „trampského románu" Zlatý oblak  je postava homosexuála   Pavla,  kterého hlavní hrdina, chlapec   /!/ v celé jedné kapitole obhajuje před svou méně tolerantní dívkou /!/. „Hledá lásku a přátelství, hledá je v jedné osobě... Přírodě je to jedno, hledá-li muž v muži nebo ženě, a nám to může být také jedno... Heterosexuální nebo  homosexuální, obé je z vůle přírody a nemá býti pro lidi předmětem posměchu, zlosti, pomluvy, pokryteckého rozhořčení nebo legální persekuce, pokud je soukromou radostí, která nikomu přímo neubližuje...".  Jistě trochu „plakátovité", ale pro srdce tehdejšího gaye určitě posilující a motivující. Tímto stylem  se o 50 let později psala tzv. gay literatura ve Spojených státech amerických jako součást boje za práva této menšiny!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář